____________________________________________________________

Systém ASPI – stav k  5.3.2007 do částky 18/2007 Sb. a 12/2007 Sb.m.s.

Ochrana proti krádeži KNOW-HOW zaměstnancem. Z rozhodovací praxe našich soudů v oblasti nekalé soutěže. [ASPI 1996] – Text – poslední stav textu

 

 

Ochrana proti krádeži KNOW-HOW zaměstnancem

 

Z rozhodovací praxe našich soudů v oblasti nekalé soutěže

 

Snaha zaměstnavatelů, aby se ochránili před možnou konkurencí svých současných nebo bývalých zaměstnanců, se odrazila při uzavírání pracovních smluv. V odborné právnické literatuře byly vedeny spory o přípustnosti uzavírání „konkurenční klausule“ v pracovních smlouvách. Úvahy teoretiků zda je či není možné tuto otázku smluvně ošetřit byly rozřešeny dvěma rozsudky, s jejichž závěry vás chci seznámit. V rozsudcích se odráží vývoj právního vědomí a úroveň rozhodovací praxe našich soudů postupně ovlivněná vlivem západoevropské právní kultury.

 

V soudním sporu, který budeme dále popisovat, a který může sloužit jako školní příklad, zaměstnavatel uzavřel se svými zaměstnanci pracovní smlouvy, na základě kterých u něho začali pracovat jeden pracovník jako prodejce, další dva jako servisní technici a čtvrtá pracovnice jako dispečerka. Pracovní zařazení zaměstnanců je pro posouzení celého případu důležité.

 

V pracovních smlouvách bylo se zaměstnanci dohodnuto, že: „Žalovaní se zavazují po dobu dvanácti měsíců od ukončení pracovního poměru se zdržet samostatného nebo i nesamostatného podnikání v obchodním odvětví žalobce a v případě, že poruší tuto dohodu, zaplatí žalobci pokutu ve výši šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, stanoveného podle hrubého příjmu v měsíci předcházejícím porušení povinnosti.“ Za „konkurenční“ podnikání bylo ve smlouvách označeno „každé podnikání, které zahrnuje výrobu nebo používání výrobků, které slouží pro tytéž potřeby a které zaměstnavatel vyrábí nebo používá a na tomtéž trhu stojí proti sobě“.

 

Pracovní poměry zaměstnanců byly ukončeny dohodou a zaměstnanci ještě za trvání pracovního poměru založili společnost s ručením omezeným, která nejenže záměrně používala podobného „obchodního názvu“ jako žalobce, ale zabývala se zcela stejným předmětem činnosti. Tímto jednáním zaměstnanci tento závazek porušili. Pokutu však odmítli zaplatit.

 

Zaměstnavatel se rozhodl řešit celou záležitost soudní cestou a podal na zaměstnance žalobu, ve které požadoval smluvní pokutu uhradit. Spor však prohrál. Odvolací soud sice zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne zrušil a rozhodl, že zaměstnanci jsou povinni smluvní pokutu zaplatit včetně nákladů řízení, které dosáhly částky 36.026,-Kč, avšak Vrchní soud v Praze, jako soud dovolací ve dne 20.1.1995 rozhodl, že dovolání zaměstnanců je opodstatněné. Důvodem jeho rozhodnutí byl závěr, že „dohoda uzavřená mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po skončení pracovního poměru zdrží po sjednanou dobu výkonu podnikatelské činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele a že v případě porušení tohoto závazku zaplatí zaměstnavateli dohodnutou pokutu, je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) Zákoníku práce neplatným právním úkonem“. Tento závěr mimo jiné zdůvodnil tím, že „nepředstavuje-li know-how součást obchodního tajemství, nepožívají poznatky, které zaměstnanec získal u podnikatele během pracovního nebo jiného obdobného poměru, právní ochrany a každý je může využít i pro vlastní podnikání. Jestliže tak učiní a nejde z jeho strany o nekalou soutěž ve smyslu ustanovení § 44 Obchodního zákoníku, nelze mu bránit ani v tom, aby vytvořil konkurenční prostředí vůči svému bývalému zaměstnavateli. Protože platné právní předpisy v oboru předmětu činnosti žalobce neomezují zaměstnance po skončení pracovního nebo obdobného poměru vůči bývalému zaměstnavateli v jeho podnikatelských aktivitách, není vzhledem k ustanovení Listiny základních práv a svobod věta druhá čl. 26 odst. 1 , které stanoví že: „Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“ ve spojení s čl.1 věta druhá této listiny, která stanoví, že „Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“.

 

Jak řešit prohraný spor

 

Zaměstnavatel spolu se svým právníkem však byli bojovníci. Podali ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR.

 

Ne každému je známo, že každý může proti každému, v případě potřeby při zachování zákonem stanovených podmínek, tuto možnost využít. Ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo rozsudku soudu umožňuje zrušit správní rozhodnutí tohoto orgánu nebo rozsudek soudu. Rozsudek nebo správní rozhodnutí jsou zrušeny s účinkem pro každého.

 

V našem případě Ústavní soud svým nálezem č. II.ÚS 192/95 konstatoval, že „Konkurenční ujednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spočívající v tom, že zaměstnanec se smluvně zaváže po určitou dobu od skončení pracovního poměru k zaměstnavateli zdržet se podnikatelských aktivit s týmž předmětem činnosti, jako je předmět činnosti zaměstnavatele pod finanční sankcí za porušení takového závazku, je ujednání soukromoprávní povahy mezi rovnými subjekty.

 

Obecně proto platí pro takové ujednání princip autonomie vůle smluvních stran vyjádřená v čl. 2 odst. 3 Listiny práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku ČR. (Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).

 

Obecně vzato, je však třeba individuálně přistupovat k hodnocení tzv. „konkurenčního ujednání“, tj. od případu k případu, zejména je třeba vzít v úvahu ukazatele, kterými jsou výše sjednané pokuty, délka pracovního poměru, povaha provozu a délky doby závazku“.

 

Tento svůj závěr Ústavní soud odůvodnil tím, že „rovnost v právech je základním právem a právo podnikat taktéž. Pro jejich vzájemný vztah platí, že rovnost má povahu akcesorickou, a proto lze na porušení principu rovnosti usuzovat, jen je-li tu vztah k jinému základnímu právu. Rovností v právu podnikat je pak konkrétně třeba rozumět potenciální či relativní rovnost, která znamená, že se pro právo podnikat vyžaduje, aby bylo zásadně uplatňováno za stejných faktických poměrů. Protože v dané věci nelze přehlédnout, že napadená rozhodnutí založila nerovnost na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že léty budované poznatky o jednotlivých metodách či dokonce objevy právě učiněné a jiné skutečnosti, mající podnikatelskou hodnotu, byly uvolněny bez dalšího k aplikaci třetím osobám, tj. vedlejším účastníkům, dříve odpůrcům, kteří se o ně ani nemuseli nijak zasloužit, má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí porušují jak čl. 1 větou prvou, čl. 3 odst. 1 Listiny , upravující zásadu rovnosti, (Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod) tak čl. 26 odst. 1 Listiny, upravující právo podnikat (Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost). Na uvedeném nic nemění možnost domáhat se soudní ochrany, ať už pro nekalosoutěžní chování, nebo pro porušení obchodního tajemství, protože již jde jen o následné nástroje, směřující k obnově porušené rovnosti v podnikání. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než pro totožnost pochybení obě napadená rozhodnutí zrušit dle § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. “

 

Musím konstatovat, že význam právního názoru Ústavního soudu ČR je pro třetí osoby vždy jen na úrovni analogie, a nesouvisí se závazností rozhodnutí pro všechny orgány i osoby podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Jeho právní názor má v každém případě smysl analogický a jen pro jiné případy. Státní orgány nemají při mocenském rozhodování podle nich povinnost postupovat, avšak rády ho přijmou, protože se zbavují rizika rozhodování.

 

Při uzavírání konkurenčních doložek je proto důležité zjistit, zda situace rozhodnutá Ústavním soudem a nový případ jsou skutečně analogické a zda výše uvedený právní názor nálezu Ústavního soudu má nebo nemá význam pro uzavírání smlouvy obsahující konkurenční doložky.

 

Kdy a jak lze uzavřít tzv. konkurenční doložku

 

Jestliže má zaměstnavatel zájem na ochraně svého obchodního tajemství nebo KNOW-HOW, je možné aby tuto záležitost smluvně ošetřil a vycházet z kritérií daných zmíněným ústavním nálezem, ke kterým soud v případě sporu přihlédne.

 

Je však třeba v správně kvantifikavat „ukazatele“, kterými jsou:

 

- výše sjednané pokuty,

- délka pracovního poměru,

- délka doby závazku a

- přihlédnout k povaze provozu.

 

Při tom je však třeba každý případ hodnotit samostatně a neuzavřít například konkurenční doložku s tak neurčitým obsahem jako je například doložka, že „zaměstnanec nebude po ukončení pracovního poměru obchodovat“.

 

Výše sjednané pokuty může být sjednána na úrovni minimálně půlročního platu zaměstnance. Délka doby zákazu podnikat v obdobném předmětu podnikání by neměla přesáhnout dobu jednoho roku. Přípustná však může být v některých případech doba dvou let. Tyto závěry však nelze paušalizovat.

 

Zákaz konkurence doporučuji z mnoha důvodů nesjednávat v pracovních smlouvách. Lepší je v této souvislosti uzavřít samostatnou smlouvu, na jejímž označení nezáleží.

 

Smluvní pokutu bych nenazýval smluvní pokutou, ale poplatkem za využití práva používat investice vynaložené podnikatelem do vytvoření KNOW-HOW, na jejichž získání má zásadní podíl zaměstnanec, protože jejich získání financoval. Jestliže se totiž zaměstnanec svobodně rozhodne, že bude podnikat nebo se dá zaměstnat a bude využívat informací, znalostí a dovedností, bere na sebe uzavřením této smlouvy závazek se se svým zaměstnavatelem – vlastníkem těchto informací dobrovolně vypořádat.

 

Při našem rozhodování jak uzavřít „konkurenční doložku“ nám může pomoci, když se podíváme do Evropy, jak tam tento problém řeší. Bude to podstatný argument, protože přistoupením ČR k Evropské dohodě, publikované v č. 7/1995 Sb., které nabylo účinnosti k 1. 2. 1995, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, se na základě článku 67 ČR zavazuje že bude „pokračovat ve zlepšování ochrany práv duševního, průmyslového a obchodního vlastnictví tak, aby ke konci pátého roku po vstupu této dohody v platnost bylo dosaženo úrovně ochrany podobné úrovni existující ve Společenství včetně srovnatelných prostředků pro prosazování takových práv“.

 

V článku 69 se ČR uznala, že „důležitou podmínkou pro ekonomické zapojení ČR do Společenství je sbližování stávajících a budoucích právních předpisů ČR s právními předpisy Společenství. ČR vyvine úsilí k zajištění postupné slučitelnosti jejích právních předpisů právními předpisy Společenství“.

 

a v čl. 70 bylo konstatováno, že „sbližování práva bude zahrnovat zejména následující oblasti: celní právo, firemní právo, bankovní právo, daně a vedení účtů obchodních společností, duševní vlastnictví, ochranu pracovníků na pracovišti, finanční služby, pravidla soutěže, ochrana spotřebitele“.

 

Jak se „konkurenční doložka“ posuzuje v Evropě

 

V Německu může konkurenční klauzuli sjednat jen obchodní pomocník a technický zaměstnanec. V Rakousku technický a správní zaměstnanec. Ve Švýcarsku jen zaměstnanec, který v rámci pracovního poměru je seznámen s okruhem zákazníků nebo zasvěcen do obchodních nebo výrobních tajemství zaměstnavatele a využití těchto znalostí by mohlo značně dosavadního zaměstnavatele poškodit, ve Francii je zákaz konkurence upravena v kolektivních smlouvách (Francouzské právo nezná ochranu nekalé soutěže, s níž tato problematika úzce souvisí, speciálním zákonem).

 

Z hlediska délky omezení možné konkurence je v Německu stanoven horní limit dva roky, v Rakousku jeden rok ve Švýcarsku je zvykem ji uzavírat tak, aby nepřekročila dobu třech let a ve Francii dobu dvou let.

 

Kritérium teritoria, ve kterém by nemělo býti konkurenční jednání bývalého zaměstnance provozováno je stanoveno tak, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů. V Německu nebo ve Francii se s ohledem na územní rozlohu netýká celého státu, což nebude zřejmě platit u nás.

 

Otázka předmětu podnikání omezeného konkurenční doložkou je odvislá od funkce, jakou zaměstnanec zastával.

 

Dále právní řády jednotlivých států stanoví další upřesňující kritéria, které jsou nad rámec tohoto článku.

 

Závěr

 

      Jednání zaměstnanců, kteří považují za samozřejmost, že zcizí obchodní tajemství nebo KNOW-HOW svého zaměstnavatele a poté je využijí ve svůj prospěch je jednáním porušujícím pravidla hospodářské soutěže.

 

Dle pana Mgr. Aleše Musila, poradce ministra průmyslu a obchodu pro otázky evropské integrace, je úroveň ochrany hospodářské soutěže jedním ze základních kritérií vstupu našeho státu do EU. Základem EU je totiž jednotný vnitřní trh, přičemž fungující hospodářská soutěž je nezbytnou podmínkou jeho vytvoření a existence. Odrazem významu, který EU přisuzuje ochraně hospodářské soutěže je obsah této úpravy v evropské dohodě zakládající přidružení mezi EU a jejími členskými státy a ČR“.

 

V Praze dne 28. 8.1996

 

JUDr. Josef Kunášek advokát

 

předseda Asociace proti nekalé soutěži

 

Kontakt: Praha 9

 

Zdoňovská 17

 

tel. 0602 310 278