____________________________________________________________
Systém ASPI – stav k 5.3.2007 do částky 18/2007 Sb. a 12/2007 Sb.m.s.
Etické kodexy – Teorie participujících skupin (stakeholders) – ochrana minoritních akcionářů [ASPI] – Text – poslední stav textu
Teorie participujících skupin (stakeholders)
Z perspektivy participujících skupin problém výše zmíněné teorie zastávané M. Friedmanen a dalšími spočívává v tom, že zdůrazňuje význam jedné skupiny – podílníků. Zájmy ostatních skupin jsou jim podřizovány. Tím je porušován Kantův kategorický imperativ, protože s některými osobami se jedná jako s prostředky sloužícími k dosažení zájmů jiných lidí. Tato argumentace se zdá být ještě přesvědčivější, uvážíme-li, že akcionáři jsou většinou nepřítomni, zatímco zaměstnanci, manažeři, místní komunita „investují“ mnohem více: lze říci, že s danou firmou spojují své živobytí, existenci. Tradičně se uvádí 6 participujích skupin, jejichž existence je nezbytná pro fungování moderní firmy (korporace, t.j. hovoříme o „corporate stakeholders“): akcionáři, zaměstnanci, zákazníci, manažeři, dodavatelé a místní komunita. Manažeři, kteří řídí podnik z této perspektivy, vidí svůj úkol v harmonizaci legitimních zájmů těchto hlavních participujících skupin.
Princip participujících skupin je velmi modní jak v akademických kruzích tak v samotném byznysu. Nicméně řada teoretických problémů zůstává nevyřešena. Někteří zastánci této teorie pohlížejí na jednotlivé skupiny jako ekvivaletní subjekty. Naproti tomu jiní zdůrazňují, manažeři mají zvláštní odpovědnost k akcionářům. Mají totiž zmocnění dané zákonem jednat jako zástupci akcionářů, a to v jejich nejlepším zájmu. Takový vztah k ostatním skupinám neexistuje. V praxi to pak znamená, že v případě konfliktu zájmů je manažer povinnen respektovat v prvé řadě zájem akcionářů. Naskýtá se tedy otázka, zda je toto pojetí odlišné od M.Friedmana. Odpověď zní ne, protože ani dané zmocnění neopravňuje manažera jednat tak, aby byly porušeny morální principy. Je však třeba podotknout, že sám Friedman tvrdí něco podobného, když svůj slavný článek uzavírá: „Existuje jedna a pouze jedna společenská odpovědnost byznysu – užívat zdroje a angažovat se v aktivitách vedoucích k růstu zisku, pokud jsou dodržována pravidla hry, t.j. otevřená a volná konkurence bez klamání a podvodů“. Pokud volná soutěž bez klamání a podvodů představuje chápání etiky podnikatelské činnosti v daném prostředí, zdá se, že obě pojetí jsou si velmi blízká. Na druhé straně, pokud je chápání etiky (morálních principů) širší, je nutno říci více o řešení konfliktů týkajících se povinností plynoucích ze zmocnění a povinností ostatních.
Jak je zřejmé, teorie participujících skupin se ještě stále vyvíjí. Hodně již bylo řečeno o povinnostech manažerů vůči ostatním participujícím skupinám. Na druhé straně málo pozornosti bylo věnováno povinnostem ostatních skupin, např. zaměstnanců nebo místní komunity vůči firmě. Mají zaměstnanci povinnost zůstat ve firmě, která investovala do jejich vzdělání či výcviku, když by u jiné firmy mohli dostat vyšší mzdu? Jak se obyvatelé obce, jíž místní podniky odvádějí daně, mají zachovat při rozhodování o koupi předmětu vyráběného v dané lokalitě a konkurencí odjinud?
Zřejmě nejzávažnějším problémem této teorie je podrobně specifikovat práva a povinnosti každé participující skupiny a navrhnout, jak by se měly řešit případné konflikty.
Shrnutí
Hlavní argumenty proti uplatňování postojů širší odpovědnosti byznysu jsme už uvedli. Jsou to především:
- problém rozporných cílů (maximalizace zisku a služba veřejnosti),
- možnost konkurenčního znevýhodnění v důsledku eticky motivovaných aktivit,
- otázka, jsou-li tyto aktivity fair vůči vlastníkovi, jsou-li vůbec legitimní a kdo je k nim kompetentní.
Argumenty pro zdůrazňují zejména proměny ve vnímání byznysu veřejností, osvícené chápání vlastního zájmu, snahu vyhnout se vládním zásahům a potřebu vyvažovat rostoucí moc byznysu jeho odpovědnou seberegulací.
Při porovnávání argumentů pro a proti se zdá mít silnější podporu myšlenka větší společenské odpovědnosti podnikání. Tato odpovědnost ovšem musí být mírněna různými omezeními, na která poukazuje Friedman aj. Soukromý podnik nemůže při sledování určitého sociálního programu pustit vše ostatní se zřetele, ledaže je veřejnost ochotna nést část nákladů. Je zřejmé, že četné problémy, kterým společnost čelí, nemůže vyřešit sám byznys. Ani vláda se svými ohromnými, ale přece omezenými zdroji nevyřešila mnoho aktuálních problémů společnosti. Ani byznys se svými zkušenostmi, zdroji a ekonomickým přístupem nemůže vyřešit sociální problémy přes noc. Hlavní nesnáz tkví ve správném definování problémů, jejich příčin a následků.
Řízení v současnosti představuje směs altruismu, vlastních zájmů a odpovědného občanského postoje. Management provádí akce ve společenském zájmu, i když to znamená náklady a souvislost s dlouhodobým ziskem není vždy jistá. Takové aktivity tradičně patřily do kategorie „dobrých skutků“. Dnes ovšem řada lidí očekává – a někteří manažeři si nejsou jisti, mají-li takovým očekáváním vyhovět – že byznys převezme ve jménu společenské odpovědnosti nejdůležitější roli při řešení hlavních sociálních problémů současnosti. Větší korporace ovšem jasně pociťují, že jednoduchá staromódní vášeň pro zisk vyvažovaná několika dobrými skutky musí ustoupit novému zájmu o celospolečenské věci. Otázka už není, zda byznys má společenskou odpovědnost, ale otázkou je identifikace této odpovědnosti pro podnikání všeobecně a pro jednotlivou firmu konkrétně.
––––––––––––––––––––––
Výklad pojmu STAKEHOLDER
Termín „stakeholder“ vznikl na začátku 60. let jako slovní hříčka. Anglický výraz „stockholder“ znamená akcionář, podílník. Výraz „stake“ vyjadřuje, mimo jiné, zájem na něčem, většinou finančně podložený. „Stakeholders“ jsou tedy ti, kteří mají na činnosti firmy nějaký zájem. Definují se jako organizace nebo skupiny jednotlivců, které mají vliv na činnost firmy nebo jsou její činností nějak dotčeny.